ZPOVĚĎ SNÍLKA.

Nic nevím jistě – jenom jako v snách

bych vše byl viděl – zvolna, zvolna jen

se rozpomínám... Byla bouřná noc,

a my jsme pluli mořem neznámým,

ach, odkud asi, k čemu as a kam?

Do našich plachet divý vítr dul

a vlny zvedal lodi k palubě,

jež třásla se a chvěla. Náhle však

se jedna vlna hrůzně vztyčila

jak příšera a splákla s paluby

vše, co tu živo. Tmavá mrákota

mě obešla, a když jsem procit, zřím:

sám na vlnách jsem, v dálce mizí loď.

A vlny bílé sem tam houpaly

mě v náruči a podávaly si

mě jedna druhé, stále dál a dál

a dál a dál, až vlna poslední

jak bělostných dvé paží vyhoupla

mě tvrdý na břeh. Tu jsem zaplakal,

a divní lidé – cizí – ujali

se dítěte, a u nich vyrost jsem,

jim otče – matko – říkal, měl je rád

i děti jejich, vždy však cítil jsem,

že jiný jsem než oni. Zamlklý,

když smáli se, jak nechápal bych nic,

jsem usmívat se musil častokrát,

že, všichni vážni, vzhlédli tázavě.

Z nich žádný tolik nemiloval noc,

jak já ji rád měl, žádný neslyšel,

s čím letí vítr a co vypráví

květ květu zticha v svitu měsíčním.

Je nelákala šerá lesní hloub,

kam jemný šum mě volal a kde v snech

jsem často klesl, pozorně pjal sluch,

zda zvěst, již práh jsem slyšet, uslyším.

Mně smávali se jen, mě tupili,

že jejich řádům zvyknout nemoh’ jsem,

a říkávali: Spadl s oblaků!

A tu jsem tedy oči k výši zved’

a zdálo se mi, že je poznávám,

to moře modré, jímž jsem kdysi plul,

to dálné, šíré moře blankytu,

kde oblak řasy jako hřbety vln

se bělaly. A jak tak jednou zas

do výše hledím, vidím pojednou,

jak tmavý mráček pluje mořem tím

vždy blíž, vždy blíž a nad ním obláčku

běl jako plachta svítí. „Moje loď!“

já vzkřikl hlasně, volal, mával jsem,

leč neviděli, neslyšeli mě,

a loď dál plula – odkud as a kam?

Však od té doby stále hledím výš

a čekám, čekám s pevnou nadějí,

že jednou přece zaslechne mě loď

neb spatří z dálky a že přistane,

by odvezla mě v domov ztracený.