Zpověď vlků.

Eskurial tmí se jak mohyla velká,

noc juž vstává nad ním, pomsty roditelka.

V koutech šerých komnat zlé svědomí sedí,

v duše dno se dívá, ale slova nedí.

Uklání stráž kopí i muškety zvedá,

mlčky mihla ze vrat postava se šedá.

Kráčí v pusté sady. Šumí vodomety,

mrtvých dechem těžce dýchají kol květy.

V dlouhé aleji, kde stínů hra se sbíhá,

druhá postava se nachýlená míhá.

Potkají se mlčky, rozejdou se znova,

fontan obcházejí mračni, beze slova.

Chvílemi jen v šumot vodomet jak šplíchne,

schýlený stín první tiše „Carlos!“ vzdychne!

Chvílemi jen v šumot stromů větru letem

„Flámsko!“ vzdychne druhý chvějícím se retem.

A zas potkají se, nad fontanem stojí

a zas rozejdou se, druha druh se bojí.

Když děs táhne nocí, smutek vichrů echem,

tak se ti dva vlci zpovídají vzdechem.