ZPOVĚĎ.

Má láska je bílá jak třešní sníh,

jak první svítání ranní,

sladká jak šero v alejích,

teplá jak vzpomínání.

A jako palouk zelená, na němž se pasou srny,

a jako srdce krvavá, jež rozedraly trny.

Úsměv jest její brannou zdí,

pocel jest její kopí,

všem, kdož ji zraní, odpouští,

všem, kdož ji nepochopí.

Neb dobře ví, květ mučenky že v růži se jí změní,

že není ráje sladšího nad ryzí odpuštění.