ZPOVĚĎ.

Já hříchů nemám... Zpovídám se z blaha,

jímž moje tělo za noci se chvělo,

kdy jasem luny běžela jsem nahá

a sítí u jezera tak mi dělo:

„Nevinná! sestup s travnatého břehu

a vodou obmyj údy nezlíbané,

ať na hladině, které v tichu střehu,

jsi rovna leknínu, v nějž světlo kane.

Ve slova vln svou vylij touhu tesknou

jak labuť, kterou umírati vídám,

ať ve svých listech, jež se lunou lesknou,

tě smrti, která v půlnoc chodí, vydám...“

Já nevím, jsem-li hvězda: ale hořím;

pták nejsem: nezpívám, jen tiše volám.

Však vím, dnes půjdu, do vody se vnořím,

lichotným slovům v síti neodolám.