ZPOVĚĎ.

Já mladík, jsem si přál, by život dýle smrští

mou loďku uchvátil a hnal ji v divou vřavu.

Přes bradla, tesy, vír! Ať kamkoli mnou mrští!

Hoj! Jako kapitán se vrátím do přístavu!

A život plnil mi: dal pohodu i bouři,

dal úsměv cizích hvězd, dal milost sladkých zraků,

dal města bělostná i potopená v kouři, –

však trosečníka zpět mne v bědném vrátil vraku.

Teď stojím na břehu, mdlý dlouhou Odysseí,

mdlým zrakem hledím kol po rodné české roli.

Tak rád bych cítil v svých ty ruce, které hřejí,

tak rád bych stržen byl, ať věrou v kohokoli.

Však s hledem otčíma a drsnou jeho lící

jde kolem český svět. Ni velkosti, ni řádu

v něm není, posvátné ni vůle jednotící.

Jak slípka zděšená na vratkém cupká hřadu.

Pár bludných v předu jde, pár s nimi akrobatů,

a měšťák, v zlatu dlaň, si po faiácku hvízdá.

Jen bezejmenný dav, ten ještě sílu má tu,

však cizejší mi je než cizím krajem jízda.

Strom života, ten k nám jen zvadlé listí střásá.

A v naší mělkosti, kde hladina dno tvoří,

se bolest nevyžhne, ni radost nedojásá,

vše v cesty polovic mdlí, sploští, doživoří.

Kéž doufat doved bych tou věrou, která v chmuře

si s dětskou prostotou ze střípků duhu zcelí!

Bez červánků můj zor. Vím, bude ještě hůře,

čas na těch vymstí se, kdo jít s ním neuměli.

I přijde nepřítel a ocelovou pěstí

jak volky zapřáhne nás do jha potupného.

Jsme bez vzdoru a sil, jsme churavou jen klestí,

jež mimo minulost víc nemá praničeho.

Pryč z doby, macechou jež byla mi, ne mátí!

Hle, klášter umění! Já z něho kdys jsem vyšel!

Zdi břečťan ovíjí. Mír slunka cellu zlatí.

U fortny stoupnu si. Kéž bratří zpěv bych slyšel!