Zpověď.

Zle Břetislavu knězi se zachmuřila skráň,

když vzpomněl si, do Řezna že odvésti má daň.

Na přímluvu své choti on mír kdys uzavřel,

a ten ho v duši pálil a ten mu v srdci vřel.

Daň za tři dlouhá léta měl odvést císaři,

než starému rok nový pohlédne do tváří.

A kníže jako naschvál to všecko odkládal,

a vánoce že tady, se věru nenadál.

Teď musil dostát slovu a dal hned rozkazy,

dne třetího jej cestou sto jezdců provází.

V jich středu mezci vezli daň onu proklatou,

to pytle plné stříbra, směs darů bohatou.

A kvapem ve dne v noci jel statečný ten sbor,

až náhle ve zrak šlehly jim rysy českých hor.

A lesy rostly stále po stranách obou výš,

a cítili juž všichni, že hranicím jsou blíž.

Juž zmizela vše města, jen sem tam chatek dým

jim ukazoval stezku ku lidským obydlím.

Leč kníže neměl stání a ve dne v noci dál

to truchlými šlo hvozdy a podél pustých skal.

Tu jednou mlha hustá zakryla nebesa,

že zůstali tu státi ve středu pralesa.

Děl vůdce toho sboru: Dost prostranný to hrob.

A jiný odpověděl: Tam v sněhu zbytky stop.

A kníže pravil: Možná, že chodí tady zvěř,

a možná, že i člověk, já pustím se v tu šeř.

Jej zapřisáhli darmo, juž s koně dole jest

a mečem cestu klestí si skrze zmrzlou klesť.

Po stopách dále kráčí, teď výš jdou a zas níž,

ajhle, teď vstříc mu kyne kýs otvor jako v skrýš.

Dál směle kráčí kníže, zda v brloh medvěda,

se neptá – šero kolem, zrak stěží prohledá.

Tu cos mu šlehne v zraky, to rudý ohně blesk,

hle, po krunýři hraje mu v zlatých vlnách lesk.

A v středu skalní sluje Břetislav stojí juž

a jemu vstříc na loži se svíjí divný muž.

Šat ze zvířecích koží, osmáhlá sluncem pleť,

kol hlavy šedých vlasů a vousů divá změť.

Zrak z důlků těká plaše, jak dravec z brlohy,

od beder splýval provaz mu bosé na nohy.

A chvějící se ruka vous škubala i vlas

a ve vzlykotu, lkání hlas úpěl a se třás’.

I spatřil Břetislava, jenž v sluje vchodu stál,

v té chvíli oheň z klestí ve skále mocněj vzplál.

A v sykotu a jiskrách výš tryskly plameny,

nach jeskyně pad’ na strop i skalné na stěny.

A s nahým v ruce mečem stál kníže v záři té,

jak velký anděl vstoupal by v město dobyté.

Kmet vytřeštil své zraky a s lože skočil v kmit,

vlas začal škubat sobě a pěstí v hruď se bít.

A na kolenou smýkal se ku knížeti blíž

a sepjal obě ruce, je vznášel k němu výš.

Z úst žalobných úst příval se štkáním trhán lil

a úpění a prosby a zaklínání kvil:

„Bůh vyslyšel mé prosby a v moji beznaděj

slal tebe jako slunce, ó smilování měj!

Jdeš pomoci mi v boji, dnů umírám juž pět,

jsem ďábly štván a týrán, jsem zatracen a klet.

Jsem vyzáblý juž postem a zdraný od hloží,

a příšery přec kloní se mému ku loži.

Na mojím těle místo nenajdeš bez rány,

přec bůh mi nedal štítu a nedal ochrany.

Ač dí se, slitování že jeho bez mezí,

já cítím na své pleci tíž jeho pavezy.

Teď vyslyšel mne přece – jdeš pro mne, anděli,

s tím žhavým mečem často tě zraky viděly.

S tím žárným mečem v pěsti mé žití zdrtit jdeš,

já s jásotem tě vítám, neb muk mých koncem jseš.

Však vyslyš moji zpověď – já nechci, olovo

mé viny by v tůň pekla mne vrhlo na novo.

Dost vytrpěl jsem tady, chci v nebe vjíti čist,

ne s Jidášovou skvrnou na duši, z hanby čist.“

,Kdo jsi, ty divný starče – ty blouzníš,‘ kníže děl.

„Své jmeno tobě říci já bych se zastyděl.

Ty sotva bys je slyšel, prch’ bysi do nebes,

a mne by znova jaly strach, beznaděj a děs.“

A než moh’ kníže k slovu, kmet na kolena pad’,

bil čelem tvrdou půdu a jal se zpovídat:

„Červ nejbídnější, bohem a lidmi prokletý,

já na práh této země jsem přišel před lety.

Vlast moje vyvrhla mne – zde v lesů ve hloubi

jsem doufal, že má duše se nebi zasnoubí.

Zde konečně jsem našel mír, oddech, ticho, klid,

a jako k svému otci tak byl ke mně ten lid.

Já nerozuměl zprvu jsem jeho hovoru,

však dobro síti a bráti jsem nebyl ve sporu.

Leč brzy ďábel zlata mou duši v síti chyt’

a zaslepil můj rozum a otupil můj cit.

Vtrh’ císař přes hranice, vtrh’ s vojskem v tuto zem,

já s vrchu kolmé skály v jich tábor patřil jsem.

Já krunýře zřel zlaté a šumné prapory,

po dlouhých letech slyšel jsem rodné hovory.

A opustil jsem skálu a cestou ďábel v sluch

báj o zlatě mi šeptal, v tom opustil mne bůh.

V mém srdci skrytá šelma se vzpjala k útoku

a v táboru juž stál jsem císaři po boku.

A nabídl se vésti stržemi, průsmyky

a kol záseků českých jeho voj veliký.

Já zradil tuto zemi, jež úkryt dala mi,

a pozdě jsem to pykal pláčem a slzami.“

,Ó běda! Ty jsi Vintíř.‘ – „Ó prosím nemluv dál,

slyš celou zpověď moji! Já ved’ je středem skal.

Však marně, jinak bohu se v nebi zlíbilo

a snažení mé hříšné se cíle chybilo.

Řež hrozná, zápas děsný zplál, každá rána hrom,

zem duněla a hřměla a v pádu praskal strom.

Ze tří stran sřítily se tu valy zásek v pád,

my byli obklíčeni – a biti napořád.

Co kmeny rozdrceno tu bohatýrských těl,

zněl štítů třesk, švih mečů a sykot ostrých střel.

A v dáli ržání ořů a lkání, skřek a jek

a celý tábor bleskem se dal tu na útěk.

Já císaře a pány jsem v tuto sluji sved’,

na místo dveří balvan jsme přivalili hned.

Šest čekalo nás tady, až zhasnul slunce žár,

já, císař, Gebhard, Wolfram a Ditmar, Werinhar.

Ven vyjít odvážiti se nechtěl nikdo z nás,

a jen jsme poslouchali, jak bojem hvozd se třás’.

Jak praskalo to, hřmělo, třesk mečů, seker tep

ve brnění a krunýř, ve přílbici a leb.

Jak na útěku kolem to hřmělo, jelo dál,

a ohlas probuzený tím hučel v lůně skal.

Den minul – a noc horší, kdo vyjíti má ven?

jít po dlouhé měl radě, kdo losem vyvolen.

Jen císař v bezpečnosti naposled zůstat měl;

los padl na Gebharda. I opět hvozd se tměl.

Noc prchla. – Gebhard nešel – Na Wolframa los kles’,

i vyšel – dlouhá chvíle, než zora šlehla v les.

A nevrátil se také – los Werinhara stih’,

i zmizel v houšti keřů, jak tmou by blesk se mih’.

Den celý nejedli jsme, kořínků snopek jen

jsem císaři moh’ podat – tak prchl druhý den.

A večer opět Ditmar – a ten byl poslední,

my sami nyní zbyli, nežli se rozední.

My mlčeli jsme. Císař, já zřel, bled ve tváři,

zde smrt – tam útěk, který se jistě nezdaří.

Co volit? – Čekat? – Vyjít? Tam nepřítel – zde hlad,

já do císaře mluvil, až oblékl můj šat;

já oblékl zas jeho a noci ve stínu

jsme poslední dva vyšli ve hvozdů hlubinu.

To hrozná byla cesta – přes záseky a kleč

a každým krokem v zhoubu a každým v nebezpeč.

My nevěděli, zdali kdos v stínu nečíhá

a prak anebo oštěp za námi nezdvíhá.

Noc přešla, na hranici jsem s bohem hosti dal

a mezi hvozdy cestu dál jemu ukázal.

On stisk’ mi ruku plaše: Pozděj nebo dřív

nás povedeš a bůh dá líp do českých niv.

A zmizel – v skalách přes den jsem kryl se, v noci zas

v svou navrátil se sluji. A přešel mnohý čas.

Mně stále v mysli znělo: Ty pozděj nebo dřív

nás povedeš a bůh dá, že líp, do českých niv.

A z těch slov vypěstil jsem si v hrudi ještěra,

v něm duše moje celá a touha veškerá.

Ten ještěr chrlil záští a hněv a nenávist,

já stal se hrozným duchem všech v hvozdech strží, míst,

všech průsmyků a roklin, všech úvalů a stezk

a čekal, v hvozd až blýskne zas cizích přílbic lesk.

A já se dočkal. Věru, to povedlo se líp

a přičinil se o to můj důmysl a vtip.

Až k Praze vnikl císař a zem vzal v služebnost!“

Tu hněvem kníže zmožen trh’ sebou a křik’: ,Dost!

Ty podlý, bídný zrádce, tvé štěstí, že jsi kmet,

žes bezbranný a chorý, ó budiž věčně klet!‘

„To byl jsem,“ stařec vpadnul se plaze po zemi,

„a dlouho jsem to pykal a marně slzemi.

Slyš ještě malou chvíli a potom třeba suď.

Co vykonáno dílo, jal nepokoj mou hruď.

Já neměl klidné noci, já neměl klidný den,

já cítil, jak jsem proklet a na vždy zatracen.

V den po hvozdech jsem bloudil a hledal pomoci,

však nejhorší ta muka vždy přišla za noci.

Tu divných hostů, příšer má byla plná sluj,

stín jeden volal: Prchej! a druhý volal: Stůj!

Ten bez masa a krve jen kostra v brnění

mi házel samé kosti na lože do snění,

plil na mou bradu, druhý mne z lože rval a táh’,

a jizba moje měla krev samou po stěnách.

A slyšel jsem tu vřavu a bojovný ten jek

a dupot velkých davů, jež hnány na útěk.

A štítů třesk, švih mečů a sykot ostrých střel,

pád hroutících se kmenů a bohatýrských těl.

A úpění, a nářek, třesk mlatů, seker tep

ve brnění a krunýř, ve přílbici a leb.

Tak šlo to v každé noci, vždy víc a divěji,

rej stínů nad mým ložem v snů hrozných závěji.

A pak jsem nerozeznal, co sen, co skutečnost,

kdo pekelný je přelud a lidský kdo je host.

V tom dvakrát přišli posli v mou tiši od Řezna,

jich měšec cinkal zlatem, řeč byla líbezná.

Co všecko nesli pro mne? V svém hříchu proklatém

já kláštera ve Fuldě měl býti opatem.

Já odřek’ – císař myslil, že nejsem spokojen,

biskupskou berlu dával – a já chtěl klidný sen.

To nemoh’ ovšem dáti! Tak dlouhý, dlouhý čas

jsem v mukách žil a hynul a sšedivěl můj vlas.

Má zdivočila duše, já propad’ peklu již,

ba necítím víc ani své velké viny tíž.

A vítám tebe, vítám, ty smrti cherube,

dech jehož slední lístky z mé duše oškube.

Vem všecko, hoď mne rázem v pekelných potvor shluk,

jen konec tomu žití, jen konec těchto muk!“

A zaupěl a zaštkal, pad’ k nohám knížete,

jak poraněná šelma když leze z doupěte.

A zaupěl a zaštkal a vytřeštěný hled

vbod’ v křeči v jeho líce a zavyl naposled.

Stál dlouho kníže nad ním, stál v myšlenkách a něm.

,Jak žil jsi bídně,‘ šeptal, ,tak bídný konec vem.

Sníh zasypej tě tady, tě zakryj mech a keř,

tvé zatracené tělo si roznes lesní zvěř!

A duši, duši!’ – Umlk’, zpět k svému lidu šel

a slovem nevyzradil, co zažil tu a zřel.

A druhého dne jeli, když mha se vznesla, dál,

a na knížete skráni trud jako mračno stál.