ZPOVĚĎ

Jak děkovat ti, sladké dítě,

že v truchlou moji samotu

jsi vdechla sladkou upomínkou

zas nové kouzlo k životu!

Tvá láska v propast mého snění

zaplála jasnou pochodní,

tvůj soucit slunci nových písní

byl zlatou zoří východní!

V ten čas, na troskách ráje svého

když schvátilo mne neštěstí,

když hotov jsem byl každou chvíli

pít kalich nových bolestí,

v ten čas, kdy prahla po útěše

jak po rose květ duše má:

pad v srdce mé tvůj obraz milý

jak andělský zpěv Betléma!

Ó sladké dítě! Holubice!

Ó ženo s duší anděla!

Ty nevíš, jak se bytost moje

při vzpomínce tvé zachvěla!

Ty nevíš, jak mé sny a touhy

jak ptáci, kteří letí v jih,

se vzpjaly – tady v písních tály

a tam zas v slzných krůpějích!

Jak vzpomínám zas oné doby,

kdy jak dvě hvězdy oblohou

se v žití naše duše našly

a teď se loučit nemohou.

V mé hlavě kvetly sny o slávě,

v tvém srdci lásky blaho jen,

ty v naději a usmívání,

já s vlastní vůlí rozdvojen.

Ty pro lásku jsi pouze žila,

ó budiž třikrát žehnána!

Tys jaro měla, jasmín kvetl,

a slavík pěl ti do rána!

Já tenkrát jsem již orla křídlem

svých snění zalét v ruinu,

až divý anděl písní halil

mne perutí svých do stínů!

My potkali se – v žití moři

já orel s bílou labutí,

a přece duše naše zněly

jak struny v jednom dotknutí.

My rozešli se – na hladině

kdo po labuti najde sled?

A kdo můž stihnout nad ledovci

v závratné výši orla let?

Já děcko byl, já myslil stále,

že bezedná je duše má,

já zhrdal láskou, věřil slávě,

a teď jsem zklamán oběma!

Já myslel, v snů svých rozvalině

že jak duch pouště mohu žít,

své divné písně s větry zpívat

a za své sestry hvězdy mít!

Jak Gautier že mohu říci:

Co schází mně a k čemu lkát?

Mám svoji knihu, když chci bdíti,

a fauteuil svůj mám, když chci spát!

To měl bych ovšem... mám i více,

mám trosky snů svých, mám svůj žal,

však nemám, běda, srdce jedno,

jež pro věčnost bych miloval.

Ó hrozné slovo! vyřknouti je

se bály rty mé dlouhý čas,

jak skřivánek se bojí zimy

a jak se srpu bojí klas.

Znám život – jeho tmu i světlo,

ač mnohý vzdušný stavím hrad,

přec kajícně se v prsa biju,

jak Byron dím: Mám ženské rád!

Mám rád ty smavé bajadéry,

jež netají svých údů vděk,

a kterým smíchem každou chvíli

div nestrhá se živůtek!

Mám rád ty snivé Magdalény,

jichž luzné tahy tají žel,

jež v zadumání zachvějí se

jak hvězda, již mrak přeletěl!

Mám rád ty ruce liliové,

ta čílka v hustých kadeřích,

mám rád ty rtíky a ty oči,

to šeptání, ten luzný smích!

Mám ženské rád? Jak jarní květy,

jak hvězdy, jež jdou oblohou,

mé písně dost rtů ke líbání,

však srdce – najít nemohou!

To srdce, jež by u mne bdělo,

s mým bilo v jednom souzvuku

a jako květ se otvíralo

pro jeho ples i pro muku:

Tu ženu, jež by milovala

bez mezí všech i bez času,

jež víno by v mou duši lila

a rosu v bouří zápasu.

Jež andělem by vzlétla k nebi

a vrátila se ženou zas,

jíž duše melodií zněla

by v mojich vášní sporný hlas.

Jež mluvila by k srdci mému,

jak matka k dítku zašepce,

a jež by byla láskyplnou

sestrou mých písní v kolébce.

Jež mojí skráně, když se vznítí

v myšlenek velkých vzplanutí,

by dotekla se rukou bílou

jak holubička perutí!

To srdce luzné jako půlnoc

a teplé jak svit polední,

tón jemný harfy Aiolovy

v tluk mého srdce poslední:

To postrádám – ó velké hoře!

Ó chvíle trpké samoty!

Já zapomněl, že k věnci slávy

se kráčí stezkou Golgoty!

Ty třikrát šťastna! – Tvoje srdce

vždy najde krb i přístřeší,

vždy píseň, jež tě rozveselí,

vždy polibek, jenž potěší!

Teď vzpomínám, jak o půlnoci

se vzbouzím v slzách často sám,

jak tebe, sladké dítě moje,

i lásku tvoji v srdci mám,

A vzpomínám, jak v stáří bude,

jak ve smrti... Ó marné sny!

Již nelze v ráj se vrátit znovu,

rok žití změnit do vesny!

A vzpomínám – jen tebe spatřit,

jak na dlouho bych šťastný byl,

jak ve dne bych ti ruku bílou

a v noci nožku políbil!