ZPOVĚĎ

Tak zpovídám se zasněnému kraji

do hloubky večera, do jeho mlžných par,

že život můj, jak splývá s jeho taji,

má kouzlo zas svých nejkrásnějších jar.

Již nedělí mě od nich léta žalu

a vzpomínkou, co duší přeletí,

na prchlá léta věčnou pěje chválu

a neděsí se jejich prokletí.

Jdu krotkou stezkou do nakvetlých přání,

dnes žijí, jak by byla splněna,

jdu dobou rozkvětu i dobou zrání

a mými sny jsou luka zvlněna.

A na dosah je vše, co kdysi žilo,

jen zavolám – a ke mně přimkne se

vše, po čem moje mládí zatoužilo,

sny zachyceno v žití pralese.