ZPOVĚĎ.
Dva lidé vždycky byli ve mně
a spolu vedli zápas tuhý:
ten jeden trpěl mlčky, němě,
a ve vzdoru se rouhal druhý.
Chtěl jeden k slunci vzlétnout, ale
v zlomených křídlech neměl sil,
a druhý rval se vytrvale
a bojoval a zápasil.
Ten jeden k boji s celým světem
vždy odvahy měl v sobě dost,
vždy s novou vášní, novým vznětem
zápasem každým znovu rost'
den za dnem v boji věčně novém –
a druhý v zmalátnění kletém
šel žitím, energie prost
a zraněn jedním křivým slovem,
jež víc než rána v srdci bolí,
šel zlekán s cesty komukoli,
kdo ranil jedním křivým slovem...
Dva lidé vždycky ve mně byli
i v životě i v písních mých:
ten jeden věčně zasmušilý,
a druhý na rtu vtip a smích.
Ten jeden měl pro život celý
jen ironické usmání,
a tomu skráně krvácely,
jak měl jen hloží na skráni.
Ten jeden, za nímž dávný smutek
šel jak za pánem chodí pes,
vším zlekán v samotu se utek'
v svou samotu, v svůj rodný les,
v údolí nikým neznaná,
v údolí tichá bez lidí,
kde nízká zášť a pohana
za tebou drze neslídí,
kde, když tě žal a smutek schvátí,
samota, kouzlo největší,
mír v duši chorou znovu dá ti
a ze všech ran tě vyléčí...
Dva lidé byli ve mně, jeden
se nerad komu přiblíží,
a druhý touhou lačnou veden
rád opíjel se Paříží
a ruchem boulevardů a davem,
jenž kolem vře a bouří, ječí
v jediném víru kolotavém,
kde sednou šťastní zahaleči
si k absinthu a tím se baví,
jak vře kol nich ten divý hon,
jak v moře kol nich rostou davy
a kypí, bouří kolotavý
a omamný ten Babylon...
Dva lidé ve mně byli vždycky
a každý jinak žití viděl:
ten usmál se mu ironicky,
jím pohrdal, je nenáviděl –
a onen snášel muka všecka
s pokornou, zbožnou duší děcka,
byť vše mu v žití bylo vzato,
co nad vše bylo srdci svato.
Ten jako žebrák chudý, bosý
dlaň svoji prázdnou nastaví
a za almužnu lásky prosí,
za jeden pohled laskavý –
a onen; jemuž chybí víra
ztracená dávno v žití tom,
se hrdě v sebe uzavírá
a pranic nechce na nikom.
Ten jeden v každém bratra ctil,
i nejbídnějším z lidí kdo byl,
soucitem žití chudé zdobil,
vše zapomněl, vše odpustil,
čím kdy se člověk prohřeší,
vše, i tu křivdu nejtěžší,
i úšklebek i hněvné lání –
ten jeden pro vše lásku měl
a druhý jenom pohrdání,
v němž odpouštěti zapomněl...
Dva lidé byli ve mně, oba
šli spolu v stálém nesváru.
Celého žití dlouhá doba
jich nesmířila, ke stáru,
jak bývalo kdy před lety,
jdou spolu nikdy nesmířeni,
ten jeden s duší poety
a druhý, v jehož duši není
svatého toho posvěcení,
té touhy, jež chce stále výš,
té hvězdné touhy, jež tě nutí,
jít bez klidu a oddechnutí
dál k cíli, před nímž sám se chvíš,
tou strmou cestou k Parnassu,
kde ten, čí noha vstoupit může,
kol hlavy ovine si růže
a snítku lauru do vlasů...
Ten jeden cestou drsnou, sráznou,
kde nohy v ostrém trní váznou,
kde mdloba tě a úzkost chvátí,
kde strach a bázeň v duši lehá,
kde nikdo ruky nepodá Ti,
kde divý mráz ti v oči šlehá,
kde zpit a zmámen velebou
vidění skrytých kdesi v dáli
sám často zoufáš nad sebou,
když mukou slzy v očích stály – –
tou cestou, kde ten fantom kynul,
šel jeden, zápasil a hynul
a trpěl, a šel přece dál,
kde zářil svatý ideál...
Ten druhý zlomen neměl sil,
by za fantomy zápasil,
svůj proklel život neblahý,
nemaje v sobě odvahy
žít ani umřít... Beze slov
se vzdal, než síly v boji změřil, –
več doufal by a v co by věřil,
ne, neměl v srdci – Oblomov!
Dva lidé byli ve mně, dvojí
jsem duši měl: z těch jedna jest
tak plna světlých, zlatých hvězd,
jež jako v zářném ohňostroji
v mé sny a dumy, život celý
se mihotavou září lesknou,
jež chvěje se a plápolá.
Kol duše druhé obestřely
se mraky, smutnou nocí tesknou
tma hluboká je dokola.
Dva lidé byli ve mně – běda,
kdo podlehne, kdo zvítězí?
Ten jeden k slunci peruť zvedá,
ten druhý spoután řetězy.
Ten jeden vždycky sobě věřil,
ten jeden být chtěl velikým
a s každým hrdě síly měřil
a nesklonil se před nikým –
ten druhý chabý, zlomen vždycky
nes' tupě žití mnohý trud,
v klín ruce složiv apathicky,
nečekal spásy odnikud...
Jsem, jaký jsem. To žití bědné,
však jiným býti nemoh' jsem –
kdo bez viny, ať kámen zvedne
a hodí po mně kamenem.