Zpověď.

Ve starém parku jsem se procházel,

když pojednou jsem hovor zaslechl

ze stínu stromů, které skrývaly

intimní altán svými větvemi.

Nahléd jsem oknem: Uvnitř seděli

dva mladí lidé, šerem ztajení:

„Slyš, Rudolfe, je všechno skončeno,

my nemůžem se míti rádi již;

můj mladý život zničils’ klamáním,

a moje srdce mnoho trpělo;

ó, nechtěj, bych se déle soužila.

Já nechci již. Chci žíti samotna,

žij blaženě a na mne zapomeň.

Vezmi ten kříž, jenž jsi mi kdysi dal!“

Pak zmlkl hlas... I vánek náhle ztich

a velký smutek zalil srdce mé,

že usedl jsem v šeru platanů

a plakal tiše, hořce do noci...