ZPOVĚDNÍK DUŠÍ. (I.)

To bylo venkovské místečko výletní,

tak trochu opředené kouzlem romantiky.

Šli lvové městečka, šly krásky koketní

a hovor bezvýznamný klouzal přes jich rtíky.

A smích zněl vesele. Jen jedna jediná

v záplavě radosti se poraněnou zdála.

A věže ruina a pod ní dolina

jakoby bolela, když ona též se smála.

Mé oči mladistvé se na ni upřely

v té plané denní hře, jež hrála se tu kolem.

A co ti ostatní radostí drobněli,

neznámá jediná vzrůstala svojím bolem.