ZPOVĚDNÍK DUŠÍ. (II.)

Z neznáma přišedši, v neznámo zbloudilá,

jste ještě v světě tom či dávno v jiných světech?

A jaká bolest Vás to ranila,

že ve mně žije po dvacíti letech?

Čím že to srdce bylo bolavé,

a proč ta rána byla tolik krutá?

A proč ten dojem tragické je hry,

když hra je jistě pozapomenutá?

Co bolelo vás, dávno nebolí.

Rána, jež zela, ta se uzavřela.

Po jednom dnu tom přišlo cokoli:

buď umřela jste nebo zbanálněla.

Výčitky blednou, tichne vášně vzlyk,

pryč, co kdy srdce rozpálené kochá.

Zda tušila jste, že váš zpovědník

byl ukryt v rysech mladičkého hocha?

Z neznáma přišedši, v neznámo zbloudilá,

prach dvacíti let přešlé hoře kryje.

Čím že ta rána, jež vás ranila,

po přešlé době jenom ve mně žije?

A proč ten dojem ožil v srdci mém,

neznámých bolů proč mi taje říká:

tak jako zvěst o činu zapřeném

nežije v hříšném, jen v snu zpovědníka?