ZPOZDILÉ LÁSKY

Zpozdilé lásky z mladých let,

vy jste jak vrby pokácené,

když z kořenů, jež zašly, hned

sta nových žene!

V samotách, když jen hučí vlak,

když jedem k neznámému městu,

čas oživují dlouhý tak

a dlouhou cestu.

Zas do těch muk se vžiji tich,

zas vidím obrys rukou malý,

jež zulíbány od jiných

mé srdce draly.

A všecky, ta, jež měla hlas

jak violy tón vibrující,

i ta, jíž tměl se nocí vlas

nad sněhem lící, –

i ta, s tou tváří dětinnou,

s níž útrpnost jsem vždycky míval,

a v lásku její blouznivou

přec jed vždy vlíval,

i ta, s tím smíchem nuceným,

s nervosní, jemnou pletí v skráni,

s obočím v zlatě tlumeným,

jdou z nenadání. –

V ten čas, kdy zrak můj ospalý

se v pláně upře podjesenní,

když duše v sny se zahalí

o tom, co není,

vše dozadu mi uplývá,

vše tmavší dozadu se ztrácí,

vesnice, města šedivá,

les, lidé, ptáci,

rys hřbitova, kde v křížů řad

nach západu se schvívá tiše,

cest po křivkách, kam odevšad

noc stíny píše, –

tu zdá se mi, v těch kolejích

mé lásky a mé srdce leží; –

a když jsem přejel, sníh, jen sníh

že na vše sněží!