ZPRAHLÁ HORA.

Ční hora k oblakům, jsouc šípkem neplodná,

i zdivočilým kmínem,

zde žhoucí kamení jen na mžik vychládá,

tož krátkých nocí stínem.

Zde leží písek jen a drobty balvanů,

a vybělené kosti,

a mrtvým prostorem – se zdá, že vlní se

mdlé dumy o věčnosti.

Až život překypěv se v bezdno přelije

i proudy jeho varné,

mdlou vyzní ozvěnou, když tma jej obklopí

a ticho jednotvárné.

Ten zbytek vědomí se tuchou otráví

a svine se jak zmije,

a hluchem zasyčí, že studem odumrou

jar sladké melodie,

a touha po pravdě, jež dříme v člověku,

se vzepne uražená,

i vzkřikne zoufale: vždyť život šílenstvím –

buď kleta první žena! –