Zpronevěřil se Kristu.

Slunko již končilo půldenní cestu,

sypalo červnových paprsků lesky

na les a na stráně, na obzor hezký,

obzor se zatáčel k malému městu.

Kolkolem posvátné ticho jen bylo,

ve brázdě ušatý zajíček dřímal,

dudeček ospalý pod hrudou klímal,

zpěvavé ptactvo se na stromech krylo.

V městečku blízkém se klekání zvoní,

bujarý jinoch se po stráni blíží

k pěknému novému Kristovu kříži,

a tam svá kolena pokorně kloní.

Zvroucněle vyříkal modlitbu krásnou,

kteroužto vzdělaný katolík pravý –

nebeskou Matičku Marii slaví,

upřeně zíraje v oblohu jasnou.

Dodal pak hlasitě: „Bože a Pane,

do světa beru se s jediným grošem,

s neplným chudičkým proutěným košem!

Bože můj, Ty jak chceš, ať se mi stane!“

„Chladně a krátce mne odbyli všude;

dáš-li mi, Kriste můj pomoci Svojí,

žalostná trýzeň má jistě se zhojí,

služba a výživa dána mi bude.“

Políbil svatý kříž, pomalu kráčel

k městečku slabým a váhavým krokem,

pohlížel na všechno truchlivým okem,

hladové tvářičky slzami smáčel

Strážným svým andělem šťastně byl veden;

uviděl muže a tázal se skromně,

je-li zde kupec, a ve kterém domě?

Zvěděl, že v městě jest kupec jen jeden.

Vešel a pozdravil staršího pána,

pravil: „Mně naplní vřelá se tužba,

dána-li bude mi žádaná služba!“

Žádaná služba hned byla mu dána.

Mládenec pánu se velice líbil,

líbil se paní a mladistvé dceři,

všichni jej laskavým pohledem měří,

otec mu po roce dcerušku slíbil.

Mládenec ve víře, v zbožnosti silný,

ochotný, laskavý ku všechněm lidem –

složil rád pozorným sluchem a videm

den co den v práci své věrný a pilný.

V neděli, ve svátek pán to rád vídal,

žádal-li do chrámu Božího jíti,

vzorně a nábožně Boha tam ctíti;

on se s ním milerád v kostele střídal.

Paní pak stala se tchýní, pán tchánem,

vzorná a nábožná, vzdělaná žínka,

dala mu zdravého, sličného synka;

v obchodu žehnáno nebeským Pánem.

Na věčnost odešli rodiče staří,

manželům mladým pak ještě dvě léta

obchod a rodinná blaženost vzkvétá,

v zámožném domě vše dobře se daří.

Za dvacet tisíc bych sotva jej koupil;

v patrovém domě jest důkladné zboží –

měsíčně prodá se, nové se množí –

a on se za pět let ze všeho zloupil.

Bohužel nevěrců vábivý spolek

ve svůj kruh vlákal jej zevnějším leskem,

naplnil manželku trudem a steskem;

kupec si oblíbil karetní stolek.

Na kostel zapomněl se svými druhy,

obchodu nepopřál potřebné píle,

besedě věnoval přemnohé chvíle,

brzičko zabřednul v úmorné dluhy.

Uběhlo maličkých jenom pět roků,

výborná manželka ležela v hrobě;

nemoudrý kupec pak poškodil sobě;

podlehl novému moudrému soku.

Synáčka pokazil špatným svým vzorem,

svedl jej na bludné, záhubné scestí,

zbavil jej možného, značného štěstí,

soustavně ničil jej nevěry morem.

Odešel se synkem z malého města,

s památným v chatrné tobolce grošem,

se starým chudičkým proutěným košem –

byla to truchlivá, zoufalá cesta.

Zase-li u kříže Kristova kleká,

z nevěry, ze hříchů těžkých se kaje?

Touží-li upřímně po blahu ráje,

či snad se odchodu na věčnost leká? –