Zpustlá krčma.

Pod vrchem Táborem u Cidliny,

na polo sesutou krčmu je zříti;

ač není daleko od dědiny,

předce se lidé jí straní a štítí,

a když jim jíti je kolem ní blíže,

žehnaj’ se znamením svatého kříže.

Jak se ti časové mění s námi!

Krčmy se štítí teď staří a mladí,

a přec jich dědové s dceruškami

chodili druhdy sem často a rádi:

Křepčili, zpívali, veselí byli,

a když jim umlkly dudy, tak pili.

Mladíci z oněch dob již jsou dědy;

a teď když vnoučatům povídat počnou,

jak se tu tančilo na posledy

strašáka, třinožku, válčík a skočnou:

každý si veselí takého přeje;

děd mluví dále – – a mnohý se chvěje.

Bylo to tenkrát prý podívání,

na šťastné dcerušky, otce i matky;

nu vždyť se splnilo jejich přání,

milenci, synové přišli jim zpátky:

Přišli jim z války ve plesu a zpěvu,

a nyní provádí každý svou děvu.

A nyní každý se v kole točí – –

jen hlásných Liduška opodál sedí,

šátečkem utírá slze z očí,

s bolestí na jiné do kola hledí;

nebo ten, jemuž svůj zadala osud,

v cizině prodlévá, nepřišel dosud!

A nyní každý se v kole točí; – – –

s Liduškou rád by si zatančil každý;

jeden teď se slovy blíže kročí:

„Liduško pojď v kolo, zapomeň navždy;

„na vojně láska i s věrností hynou,

„Josef Tvůj není Tvým, vzal si již jinou!“

Domluvil a již se v kole točí – – –

Lidušku projímá bol jakýs znova,

div se jí srdéčko nerozskočí,

pomní-li jaká jí Josef řek’ slova,

když se pryč ubíral ve zboru chasy:

„Liduško, Tvůj budu na věčné časy!“

„Na věčné časy! – a má teď jinou!!“

Tak zvolá Liduška v ukrutném hoři! – –

„Zpátky pojď nevěrný vlastní vinou,

zpátky! – byťs opustit měl i soud Boží!“

Řekla a vrhne se do prostřed kola,

a „zpátky, zpátky pojď!“ zoufale volá.

Boží soud vstává již nedůvěře! – – –

Před krčmou ohromný hlomoz se strhne,

s jekotem rozlétnou se tu dvéře

ach – hrůzo! Josef sám do vnitř se vrhne;

poskočí blíž, po své Lidušce sáhne,

ha, již ji objímá, v kolo ji táhne!

Tu mezi hudební táhlé zvuky

vichr své děsivé písničky hude: – –

„Nepůjdeš děvečko již z té mé ruky,

„až tvoje srdéčko strastí všech zbude;

„aj dítě, rozkoš tě v náručí vítá,

„aj dítě již s Tebou milý Tvůj lítá!“

Lítá již v směsici uděšené,

v těkavém klopotu dále a dále,

v pekelném křepčení chvat jej žene

skok na skok rychleji – rychleji stále!

Sinaví dívka, – on zběsile buší, – –

„Bože na nebesích, spas jeji duši!“

Hodina z půlnoci duníc zvučí – –

hroby již zavíraj’ své mrtvé hosti! – –

Sklesla tu Liduška ze náručí,

skles’ její tanečník v hromadu kostí!

Hrobové nastalo ticho, – vše trne,

od kostí – od mrtvé – s krčmy se hrne!

V krčmě je pusto teď jako v hrobě,

nikdo sem nevkročí z živých lidí;

jen když zní dvanáctá v noční době,

mnohý ozářená okna tu vidí,

výskot a rej divý s úžasem slyší –

až se vše hodinou z půlnoci ztiší.

Zpustla již krčma ta u Cidliny,

do oken měsíc jen udiven svítí; – –

Lidé však, ač blízko u dědiny,

přec se jí od těch dob straní a štítí,

a když jim jíti je kolem ní blíže,

žehnaj’ se znamením svatého kříže!