ZPUSTLÝ HŘBITOV.

V středu lesa na výšině opuštěný hřbitov leží,

jak rozbitý bouří člunek jiných světů na pobřeží.

Hloží bují mezi hroby a mech na zdi rozbořené;

hle! jak plachá peruť času bouřlivě se nad ním žene!

Mnohý kámen rozpukaný, přes něj vrba nakloněná,

a ta vrba bez ptáčete, a ten kámen beze jmena.

Jak krvavé slzy mrtvých kolem šípky odkvetají,

a v křemení rozemletém zelený se ještěr tají.

Aj, tu na kříž povalený ostružina květy stele

a svým trním probodává znovu skráně Spasitele.

K bělavé zdi v rouchu mlhy zamyšlený bor se chýlí,

jak zármutku němý pomník rozbořené u mohyly.

A v tom tichu luzné noci mrtvých slyším oddychání

a hlubinou duše táhne dávných časů vzpomínání.

Jak to dlouho, co mé srdce bez milenky, bez přítele,

bylo hřbitov opuštěný, plný smutku, plný žele!

Naděje mé – pusté hroby, tužby moje – spráhlé kosti,

a tmou rakví rozpukaných blesk se mihal šílenosti.

Jak duch bouře v blesku víru v zpěněných se vlnách zhlíží,

tak těch časů upomínka bolestně se v nitro níží.

Vlny dávno utišené kypí, vzpnou se, burácejí,

až tou bouří ňadra moje úzkostí se divou chvějí.

Darmo, strážná hvězdo v bouři, hvězdo mojí poesie,

darmo déšť tvých bleskných jisker písněmi se v duši lije!

Vždyť ty písně to jsou vrby, jež se k hrobům tulí tiše,

kameny, kam nesmrtelnost temné svoje runy píše;

výkřiky jsou Promethea, které bolest z nitra nutí;

pochodně jsou, jimiž svítím na své vlastní zahynutí!