ZPYTUJME LEDVÍ SVÁ...

Zpytujme ledví svá jen chvíli,

když boží mír má vlastmi rozkvésti.

Je v srdcích našich dosti síly,

by pohynulo zlo a neřesti?

Jsou zraky naše jasny vůlí

vstříc sobě po bratrsku pohledět,

a nezůstati cesty v půli,

chcem-li se k hodům obrození sjet?

Od muže k muži shora, zdola,

na všecky strany stejným příkazem

hlas polední svou výzvu volá –

zda srdcem svým jej všichni slyšet chcem?

Jak poctivě je myšlen k štěstí,

zda stejně tak nám v srdce zapadá,

zda není jenom fantastickou zvěstí,

jen pro pozměnu chvíle nálada!

Zpytujme ledví svá a chtějme

kvetením čistým sebe vyvýšit,

jež nízkost mlhy s čel nám sejme

a rozsvítí nám slunných výšin třpyt.

Pohleďme zpět: za rzivou mříží

otrocká pouta my tam na rukou

svou ztuchlou přežvykujem rýži

a skuhřem mrtvou kletbu bezzvukou.

Pohleďme vpřed, ó, jaká změna!

Chápejme přec, je zázrak ztělesněn.

Čím splatit to, je v nás ta cena,

an životem se stal náš dlouhý sen.

Mír v srdcích, různé cesty v jednu,

z tmy k lidství vysokému ze všech sil!

Kdo nechce, ať si zhyne v bědnu,

když neumí, by na slunečnu žil.

Mír v srdcích! Nedbajíce škůdce,

druh druhu vzájemně se zasvětí.

Jen vedle sebe ruku v ruce

musíme k vykoupení kráčeti.