Zráda jara.

Na vrcholky starých stromů

zasedají ptáčkové;

„jaro táhne, jaro přijde!“

zpívají si ptáčkové.

Ach proč rdí se dálných vrchů

sněhoskvoucí temena?

jaký žár to, co z nich šlehá?

jaká zář to plamenná?

Ledy tají, nebe plane,

ducha líbá příroda,

z těsné skrýše touží srdce,

hravě peruť pozvedá;

ach, co platná všecka bázeň,

jíž jsem lásku tajila?

zrazena jsem, zrazena jsem,

a mě vesna zradila.

Pověděli všemu světu

o mé lásce vánkové,

pověděli miláčkovi

o ní jarní ptáčkové.

Nuže mluvte, povídejte,

ať to pozná, ať to ví –

sladce chci jej k srdci vinout,

pakli láskou odpoví.