ZRÁDCE.

V zahradách Neronových už je ticho.

Řím, šlechta, luza, ba i mládež bujná

v dům vrátili se z krásné podívané:

Už dohořely živé pochodně,

jež zapálil jim božský císař Nero.

Poslední křesťan doúpěl a shasl.

Už zápach mrtvol nesnesitelným byl.

Nos držíce si, odcházely dámy,

parfumům zvyklé z Indie a Ofir.

Sám Nero už se válel na svém loži.

Co on dal Římu, nedal posud nikdo!

Noc byla mrtvá. Tu do zahrad dusných

jde mládeneček: Velké oči tygra

má vytřeštěny. Hápavým jde krokem.

Obočí černé vzhůru zakřivené –

dráp medvědí – a uši odstávají,

jak u zločinců častěji se vídá.

Byl zrozen z matky křesťanky. Když padla

pod spáry šelem na aréně římské,

sirotka ujali se bratří v Kristu

a živili jej. Klekal u oltáře

a přisluhoval knězi v katakombách.

Když pusté řeči mluvil s nevěstkami,

byl apoštolem přísně napomenut:

Buď naprav cestu svou neb vyjdi z církve!

To řek mu Petr po mši v shromáždění.

Duch Jidášův jej posedl a vyšel

a praetorovi udal jména bratří.

Teď přichází, by spatřil svoje dílo:

Čenichá jako pes. Ta slastná vůně!

S rozkoší labužníka bloudí sadem

a ssaje zápach v otevřené nozdry

a slídí po kůlech, s nichž visí mrtvých

trup zuhelnatělý, vyhřezlá střeva...

Škleb výsměšný hra po vysedlých lících:

Ten tu je Claudius, ten Flavius,

ten Graecus, Cecilia, Alba...

Vás poznávám. Už nebudete v děrách

těch podzemních své žalmy skřehotat

a kárat mládí, krásný život volný

pod vládou Caesara a smavých bohů!

Já zvítězil jsem! Já, jenž sluji Makar!

Já Makarios vskutku jsem: Jsem Blažen!

Na soudnou stolici se vedral

a soudí jako posedlý:

Kdo klaní se mu, ten je anděl,

kdo neklaní, je ďábel zlý.

On hlásá, vším že vládne osud jen,

a každý dělá prý, co musí.

A přece trestá – mravně rozhořčen –

až z „loutek“ odletují kusy!

To dobré srdce toho bouřliváka!

On zove Krista lidstva jedem,

však Nerona se zářným slaví hledem

a soucit něžný má i pro Šimáka.

Jen život hlásá jeho Musa –

a síla to jest píseň její.

Však čím to – obchází až hrůza –

že jeho čtenáři se – zabíjejí?