Zrádce.

Dozuřil na Moravském poli boj,

napitém krví Otakara!

Zahynul zradou král a nepokoj

Milotě v prsou vře a hárá.

Sen klidný prchá jemu od lože

a černá vina krutě velmože

podobou ubitého kárá.

Přichází co noc zkrvaven a bled,

z ran na prsou mu krev se prýští.

„Miloto,“ volá, „zabij krále hned,

ne teprv zradně na bojišti.

Zde hruď je má – z ní vycezená krev

poteče místo slz ti na rakev,

zradíš-li krále v bitvě příští...“

Pak slyší pláč a nářek sirot, žen

a kletby padlých bojovníků.

Štván vinou prchá z lože svého ven

a trhá šílen z pochvy dýku,

kol sebe mává, úpí, proklíná,

až k ránu v mdlobách teprv usíná –

a proti zradě nikde líku!

Zas minul rok a přišel svatý Ruf –

Milotu zastih’ v loži, kmeta...

Noc byla černá, hejno sýčků, sův

Milotě pod okna se slétá.

„Pojď, zrádce, pojď!“ – A Otakar

sem kráčí zas, tak bled a stár,

hruď krvavá tak rozechvětá.

A z lože prchá opět Milota,

však klesá před ním na podlahu:

„O, zbav mne,“ úpí, „zbav mne života,

o, milosť, králi, milosť vrahu!“

A na ten křik stráž přichvátá,

však jako k zemi přiklatá

zří na Milotu v hrůze z prahu.

Ten strhaný zrak v dálku upírá,

jako když člověk v křeči skoná,

a polo klečíc tělo umírá,

jakby je stáhla zrady spona

a hrůza spoutala mu ramena –

tak Řeci vytesali z kamena

se syny v smrti Laokoona...