ZRÁDNÉ RÝMY

A po mlčení jistá rozmluva,

již vhodněji lze „vyjádřením“ nazvat.

My stáli na jevišti střízlivém

a jarní slunce snažilo se marně

je vyzlatit jak pohádkový sál.

A dobře tak. Též nejsme z pohádky

my, rozumní dva lidé, děti dneška.

A ty jsi mluvil. Konec kapitoly

zvlášť tklivě zněl. Já slova ocením

a po každé mne strašně srdce bolí

nad každým vyplýtvaným uměním.

Teď pohleď jen, jak rým mne z cesty svádí,

on, zrádce, svod mi ztropil nejeden,

a duch můj nejbdělejší býval kradí

jím bezpočtukrát lstivě podveden.

Ach, nevěř člověku, jenž v rýmech mluví!

Já vůbec žádný neměla jsem žal!

Co řekl’s – řekl’s – Někdy člověk v snu ví

snad víc, než bdělým umem vybádal.

A vím, můj Bože, snad je příkaz snový,

jenž souveréně dán je básníku –

(Ježíši Kriste! Zase jeden nový

mi přerval větu, zkřížil taktiku.)

Vše tedy vyslechla jsem s klidným srdcem,

cos vyčítal mi slovy jasnými

a dojemnými. Moje odpověď

styl měla stejný. Žalu nebylo

a kolem naši lásky minulé

jen jarní slunce tkalo svatozář.