Zrádný šíp.

Blíže Lipan bitka je,

Češi Čechy bijou;

čí se tužby, naděje

asi v krvi skryjou?

Menhard mluví s zbrojnošem,

šíp mu vsadit velí.

„Pane, mám už v toulu svém

šíp jen zrezavělý.

Dlouho jsem jej ukrýval,

tisíc jiných předčí,

Prušáku jej praděd vzal

v Samlandské prý seči.

Kletba na tom šípu lpí

kněze pohanského,

v českém srdci otupí

hrotu prý jen svého.

V českém srdci největším,

toť prý kletba nebe; –

babská treta, pane, dím,

kdož zde větší tebe?! –

Lichá věc to, pouhý sen,

mnou ta kletba zajde,

vystřelím jej, – války den

ať proň místa najde.“

Vsadil šíp, – leč Menhart sám

výstřel mít si žádá:

„„Táborům ho posýlám,

tam ať kletbu skládá.““

Mluvil, šíp pak vypustil,

kam si přálo slovo,

a ten šíp se v srdce vryl,

v srdce Prokopovo! –