ZRAJEM...*)

Zrajem, zrajem: už jsme přezráli;

pole – vydrolené klasy,

nebe jako když se zakalí;

naše žatva shnije asi. –

Jaká radost bylo pohledět,

jakby zázrakem jsme rostli,

jeden červený a bílý květ;

ještě ptali jsme se: Dost-li?!

Sladký sen dál obraz rozpíná

jako nadechnutý na sklo;

až tu duhová jak bublina

božské nadšení v nás splasklo.

Vše se hroutí s námi zklamaně,

hanba za námi se plouží;

žezlo cizák kroutí ze dlaně,

moře naše jest jen louží.

Na půl už je ten tam Majestát,

slzu smáčkneš v oku, zněmíš;

to je ten náš vlastenecký stát?

nevíš: „pémiš dajč? dajč pémiš?!“