ZRAJÍCÍ ŽENA. (I.)

Nemoudrá jsem: však na má prsa mladá

nejteplej’ slunce plavou hlavu skládá,

že všechna jsem úsměvem, písní a květem

a širokým letním dnem.

Nevěrná jsem: však jako země z jara

z lásky jdu v lásku, celá, usměvavá,

jakobych ničeho nebyla vzala,

ničeho darovala,

nikomu do cesty nevrhla stín.

Zmatená jsem: však svět se mírněj’ točí

pod zjihlou prosbou mých mateřských očí,

hlubokých úžasem.

Jsem v bolu i v radosti lživá,

a přece tak teplá a živá

jak vítr a déšť a zem’.

Těkavá jsem: však ruce mé bílé

dovedou lehounce pohýčkat chvíle

a mají tak lstivou a laskavou moc,

že zachytí ve dlaních přítomnost,

řeku, jež z noci jde v noc.

Zraňuji duši: však těžká jsem, vonná,

ovoce na stopkách oblých noh;

až v náruč mne sevřeš, budeš zas hravý,

z hlubiny těla usmívavý

jak šestnáctiletý hoch.