Zraněná láska.

Jak jemný závoj na princezny tváři

se vznáší nad hladinu pára zlatá,

je jako vůně kaditelnou jatá,

když dá se svoboda jí při oltáři.

Je milenka to slunka. Za ním chvátá

a výše stoupá hřát se v jeho záři

a nedbá nic, že roucho řásné maří

jí milencova ústa rozehřátá.

Výš k slunku milka panenská tam spěje,

zpět marně zve ji matka – říčky voda –

a slunko se jen potměšile směje.

Tu náhle milec k páře paprsk stáčí

a ostnem zrádně nitro milky bodá,

jež klesá, bledne, mizí v tichém pláči...