Zraněným srdcím. (II.)

Když na dně prsou bolí to a stená

a síla duše v mukách umdlívá – –

jen toulek vždycky uzdraví mne změna,

a lesů temných čeřící se stěna

zas nejvíc mírem hruď mi prochvívá!

Tu v ticho jich a svatou jejich šeř

já utíkám se s trpkou svojí bědou

jak v asyl houštin poraněná zvěř,

zkad vrazi víc ji vyštvat nedovedou...

Jsouť chvíle v žití, všeho svitu prázdné,

ve kterých tobě zdá se nejináč,

než jakbys tmou se v rokle řítil srázné

a jak tím štkáním, jež ti v hrdle vázne –

tě vlastní hrozil udusiti pláč;

kdy bídně ztrácíš v jedin okamžik,

co nade vše ti léta bylo draho,

a vydat přec ti nelze ani vzlyk

za ztracené a zniklé ono blaho...

Ó, v chvíli také uč se přemáhání

a nevyzraď, že klesáš bolestí,

a byť i peklem žehlo ti to v skráni –

ty na rty vem si masku usmívání

a hrdě staj své vnitřní neštěstí!

Jdi z vřavy radš, jdi v dálku, na venkov,

do hor a doubrav čarovného klína:

tam ticho, klid, – tam kouzlem rajských slov

les šumí nad hlavou, a srdce zapomíná!