ZRÁNÍ ŽENY.

Uzrála žena... A žní byl čas.

Těžký cop houpal se plavozlatý...

Počala chránit svá tajemství.

Počala míti záhadný hlas,

vyrůstající touhy se vznesly,

stojaté vody rozryly vesly,

krví se zbarvily, – bůh sám ví,

kdo byl víc vinen a kdo byl klatý...

Uzrála v rozvitý, plný květ,

jenž se v své líbeznosti vzhlíží.

Nikdo však vůně té nechápal,

nikdo těch úsměvů nespočet,

po něčem touhou se vadnout zdála,

po obdivu své ruce piala,

šedých dnů za sebou šedivý žal,

révy, jež bez hroznů visely s mříží...

Žena-li uzrává v podletí,

celý svět patří jejímu zrání...

Růže, jež uzří, chce utrhnout,

u každé rozkoše prodleti,

osou chce býti, kol níž se točí

tolik nově zdivených očí,

v šíleně divoký života proud

vrhá svá všecka odhodlání...

Byla to píseň léta a vod,

svodů a lásky a vzdálené hudby...

Zrá-li tak rychle srdce žen,

připrav se bouřných dnů na příchod.

Připrav se na žal, na zklamání,

na klidných úsměvů s bohem dání,

na to, žes žádostmi obklíčen,

na to, že není ti jiné sudby...

Nepřítele zříš v oku jí,

denně se skrývá za jinou masku,

zráním svým trpí, tě vyčítá:

Radosti kdesi dolují

daleko v cizím zeměpásu.

Neuslyším zvuk jejich hlasů,

jako by byla vyžita

radost. Či čekat mohu lásku?

Domov se tomu stal vězením,

srdce kdo k srdci nepřidruží,

plamenem svým kdo nehřeje,

novým-li nekvete zrozením,

od vzdálených a lichých hlasů

čeká-li radostí svých spásu,

domov hroznějším vězením je,

kvete-li kolem sta cizích růží...

První když bouře však minuly,

zpustošily a zaplavily,

rozryly, zašláply, rozvály,

ztratily sílu a zhynuly,

teprv kdy nevnesly ukojení

nesplnitelných snů a chtění,

v to, co jsme doufali, orvaly,

v sobě zrát touhy se navrátily...

Změříš pak jejích křídel tep,

žíznivou chtivostí rozkomíhaný.

Drobnou svou síň jí ukážeš,

uvedeš do ní tich a slep,

zajíkavě jí dáš vším vlásti,

budeš se zprvu chvít a třásti,

jejího srdce až postřehneš

bouřný tep, marně ukrývaný...

Teprve potom žní nastal den,

dozrála ve své duši žena.

Domov jí tenkrát se krásným zdál,

úsměvy dětí když ozářen...

Necítí být se již zářícím středem

světa, však v jejím oku hnědém

součinné lásky plamen vzplál:

k mateřským radostem vyvolena?

Chtěla, oh, býti požata

smělého žence zvonící kosou,

za nejprudšího slunečna

obzor když hraje do zlata,

zvlněna bouřemi, pocuchána,

tisknuta býti a milována,

v náruč klesnouti horečná,

horoucí lásky být zjiskřena rosou...