Zrazená.

Na čelo jí ledovité,

v líce hlady zmořené

zvěst přilítla, znítila je

do čirého plamene.

„Ten, jenž všecko sliboval ti,

a pak všecko tobě vzal,

jinou nyní líbá v dáli,

zapomněl a – přísahal!“

A než dva dny uplynuly,

žena v rakvi ležela,

tvář tak bleda, děsně krásná

jak padlého anděla!

V ruce křížek, a ret siný

jak by v smích se křivit zdál,

a na hlavě myrty vínek

vichr divým vztekem rval.

Podzimní den na hřbitově

skromný průvod uviděl.

Zmlkly zvony, a kněz šedý

tato slova vážně děl:

„Štve nás noc i denní záře,

slunce znoj i zimy mráz,

však tam v nadpozemské výši

v novou růži zkvete zas!“

Tu se mrtvá pozvednula,

z očí blesk jí strašný plál,

a ten vlas jak druhý příkrov

kol jejího čela vlál:

„Nechte si to svoje nebe,

raděj v peklo, nežli s ním

tam se setkat, se zlosynem

nevěrným a prokletým!“