ZRAZENÝ SNEM

O srdcích krásných s údery věčně radostnými

kázat chtěl na rozcestí setkavších se věků.

Ve vlastním domě však nikdy se potom nesetkal s nimi:

Zůstal mu úžas zrazené důvěry ke člověku.

O hrdém člověku sníval, o blescích v zraku jeho,

ale proč mrzáky za sebou viděl se ulicí plížit?

O ženách vykupitelkách života blaženého, –

ale proč rozmarů loutky cítil se dotěrně blížit?

O láskách, do věčnosti kosmem jež metají klasy,

stromy a trávy, prosnil, květný vzmach pokolení.

Městy, jež prošel však, záštím své cenily zuby rasy,

bolesti jejich hasly jak jepice jednodenní.