Zrcadla parku.

Je záhy z rána. Všecko bez pohnutí.

se dívá ještě v němém ustrnutí,

a jako ve snách v jasnící se kraj. –

Teď úsměv slunce skanul do zahrady

a v krásu vnořen první jeho vnady

zrak vítá jej, jak dítě drahou báj!

Dech jitřní vůně vnikl do aleje,

a zlatá zář na písku cest se chvěje,

kam jasná voda přes noc napadla!

U každé stezky v lemu kalužiny

květ sněhový se shlíží ostružiny

a snivě zírá v její zrcadla.

Svých žalů proudy noc kam naslzela

– tam nyní všady vnada parku celá

jich na hladinu padla do trávy!

Z jich lemu skvoucím odleskem se zračí

jas křemele i drobná pírka ptačí

i nebes jasných úsvit modravý...

Hle, obraz míru, plný ladné shody!

V těch stružkách malých napršené vody

i tvůj zjev utkvěl mezi tisíci!

Z nich celý park se usmívá teď na tě:

svit paprsků i keře v květném šatě

i větve tmavé, s hůry visící!

Jich voda jasná ve své čisté kráse

ó, básníku! tvé duši podobá se,

v níž odráží se vůně, třpyt i květ!

Tvé duši snící, která ze své hloubi

zas veršem ráda vše, co tam se snoubí,

jak perly drahé vrací lidstvu zpět!