ZRCADLO

Teď mdlíš mi u nohou, tvých očí doutná bělmo,

jak škemráš o drobet mých pohledů. Lstná šelmo,

jež pilas krve mé, jsi zkrotlá, ležíš líná,

jsi zpita mámením jak sladkou číší vína.

Tvá ústa neřestná se šeptem pohybují –

A já mstím lidství své a já tě nemiluji.

Ty neznáš závrati, v tvém oku soucit neštká.

Znáš pouze: zrcadlo. Ne herečka: jsi měštka.

Jak mám tě v zášti! Vše. I líbivou tvou krásu,

tvou slizkou neplodnost a lež i šminku času,

jenž kupčí kejklířstvím, než před zrcadly usne

a lásku zardousí v své erotice dusné.

...My, jimž se platí žold, my okrasa, my blázni!

Já vskutku-li, jak ty, jsem fraškář buržoasní,

jen příživník, jen had, jenž líným leskem svítí,

můj ortel vítán buď, neb nehoden jsem žíti,

a kladivo, jež hřmí jak přízrak, snem i dobou,

nechť, třísknouc v zrcadlo, vychrlí krev z nás obou!