ZRCADLO

Ticho houstlo v síni.

Přemýšlivě stál jsem před zrcadlem,

které v chladné hladi

obráželo moje tváře.

Zkoumavě jsem zíral

v ustarané rysy,

v přísný výraz,

snící

o fantomu lásky.

Rozpomínal jsem se

na bujného hocha,

jenž zde kdysi stával;

který se teď změnil

v rozvážného muže.

Šerem prokvet’ vzduch.

Tu jsem sklopil oči

v mlčelivém smutku.

A jak ve snu

schýlila se ke mně

hlava jinochova,

políbila rty mé,

zašeptala:

„Bratře, dosud není

všechno ztraceno...“