ZRCADLO.

Ticho vládlo v síni.

Přemítaje stál jsem před zrcadlem,

jež obráželo ve své ploše

můj obličej.

A zkoumavě zíral jsem

na ty skroucené, svrasklé rysy;

ten vážný výraz,

jenž snil

o díle lásky.

A teskně vzpomínal můj duch

na bledého hocha;

který zde kdysi stál;

který se nyní změnil

v klidného starce.

Šero zvlnilo vzduch.

Tu sklonil jsem hlavu

na hubená prsa,

v hlubokém smutku.

A tiše, zcela tiše,

sklonila se ke mně

hlava bledého hocha,

políbila mne na čelo

a zašeptala:

„Otče, dosud není

vše

ztraceno...“