ZRCADLO

Obraze luny ztuhlý v spěži hladké,

na líci zrazuješ kus nebes jemně,

na rubu zryt jsi představami země,

jsi důvěrník i symbol duše sladké.

Vše důvěrné a prchavé a krátké,

lesk slzí, úsměv zpívající němě,

žár čekání i smrti bledé sémě

ty přijímáš a pevným činíš vratké.

Se ženou nejvíce jsa spřátelený

– ba, přísloví dí, že jsi duše ženy –

líp nežli muž i tělo její znáš,

půvaby z temnot, úbělu i nachu.

Kdo věří tedy bláhovému tlachu,

že co jsi přijal, v hloubi nechováš?

Když samuraj navrátil se z Jeda,

tu domů spěchá k půvabům své žínky

a dárky ovšem nese, cukrovinky,

a zrcadlo, jež jako luna bledá

se leskne stříbřené, o němž ni zmínky

však není v Macujamě... K tváři zvedá

je mladá žena. Zvědavost jí nedá:

Čí je to úsměv, svěží půvab žínky?

A rdí se, když jí praví: Tys to sama...

Tu ukryla je. Před smrtí až dala

je dceři své, by příliš neplakala...

Tak ráno, večer dcerka mluví s matkou...

Když otec přistihl ji, ptal se, chápal.

Cit měkký jal ho. Pověst dí, že plakal.

V Hakatě na Cestě vzývaných bohů

bronzová, mocná hlava Buddhy stojí

bez trupu, bez lotosu v jasném znoji

i v dešti krásná ve svém přísném slohu.

Skryt podstavec však. Neb až k bradě bohu

zrcadla k zrcadlům se v horu pojí.

Těch tisíců spěž dělník jednou spojí,

a celý Buddha v lotos vloží nohu,

usedne na Cestě modliteb... Dary

žen nesčíslných jsou ta zrcadla.

Žen nesčíslných vteřiny a tvary,

žen úsměvy a slzy, rty i ňadra

tak pohtlí spěž boha sladce mdlá.

A žena bude obsah jeho jádra.