ZRCADLO.

Já nevím, do „trojky“ kdo přinesl ho asi,

– a jestli nemocný, měl humor zoufalý, –

já zřel, jak putuje zrcadlo divné krasy,

a ruce hubené jak vlasy rovnaly.

A předtím navzájem druh litoval vždy druha

a tajně přemítal, ten tady dodělá,

jej věru vysílí zde jeho nemoc tuhá,

neb stejně chorobných juž řada umřela.

A každý přesvědčen byl, uzdravím se brzy,

těšil se nadějí: „Já barvu dosud mám!“

po ložích sousedních mu těkával zrak drzý,

jenž mluvil: chudáci! já lépe vypadám – –

Však dnes to zrcadlo, jež v „trojce“ právě bylo

(střep zpola rozbitý a přece vzácný jim),

z nich mnohé zničilo a mnohé přesvědčilo

o očích zapadlých s tím leskem horečným.

Než řeči rozmarné, než humor několika,

než všecka důvěrnosť, kterou si mohou říc,

v jich malém přátelství, jež ze soucitu vzniká,

to staré zrcadlo je utvrdilo víc! –