Zří na mne hvězdy všecky,

Zří na mne hvězdy všecky,

jak zřely tolikrát.

Můj pohled, dlouho dětský,

jak míval hvězdy rád!

Teď jinak slavně je mi,

když den mi řekl: rosť

a svěř se černé zemi

na milost, nemilost!

Jak volám tebe z vroucna,

můj milý, uslyšíš?

Do dneška, do budoucna

a stále blíž a blíž.

Jak pýcha má se hroutí

a síla roste z ní,

když volám tebe k pouti

po zemi polední.

Však také ve dni zchládlém,

kdy slunce umdlívá,

buď za nejtěžším rádlem

má ruka jako tvá!

Zem černá volá: žijme,

a sbohem hvězdám všem,

než nejzlatější přijme

nás věčným domovem.