ZŘÍCENINA

Zde věky jako vrstvy vod, jež hloubku mořskou drtí,

jak nad výspami života stín předurčené smrti,

zde věky krokem neslyšným se cestou věčnou šinou

a bolest, taj a mrákota k nim zívá nad ruinou;

zní šumně valný času proud, jenž zříceninu myje

a hvězdy dějin vzněcuje a zase uhasí je.

A sláva, mír a záhuba se v mrtvině jen shlíží,

kde pust je vrchol nejvyšší po korouhvi a kříži,

kde kavky jen a krahujce zlá touha vírem žene

kol věže pyšně vzepiaté a v prázdno vymrštěné.

Kde smola jenom, mech a drť svou těžkou vůni lijí

a šelesť hájů jako flór tvou touhu zapovíjí.

A srna s hledem žalobným kde v širém mýtě stane,

jak utkví prostá myšlenka na mysli zadumané.

Kde chladný vítr háv a vlas rve na cimbuří šedém

a prostor hradní v nitru svém syt mrtvolným jest jedem,

kde echo jako chorý zpěv se podsebitím dusí

a netřesk zdiva ševelí jak vetché papyrusy;

ni průvan jako tichý zvěd se k hluchosti té nezná,

a vyjde oknem vybitým, vzdech živý nenalezna.

Tak tomu jest, jak mrtvý stav by prorval pohyb vzdorný,

když padne kámen zvětralý kams’ na dno hladomorny...

A revíry tak černy jsou, v jich tůni mizet’ zdá se

sten rohu jako romance o zármutku a kráse,

tak hluchy jsou a bezcitny, tak tajnostny a lstivy

a slepé jejich průhledy jsou bez vší perspektivy...

Rok po roce, věk za věkem, co kapky v kosmu kanou

a patinují mysticky věc žití odervanou.

Čas jako moře na dně svém vše pohřbívá, co kdysi

se od života oddělí a s věčností se smísí,

čas jako moře pokryje hrad vápencem a solí,

a znevážiti dávnověk tvým smyslům nedovolí,

jak nedovolí ústům tvým cos’ profanního říci.

Ten hrad je vrak, jenž na bok kles’, z vod minulosti čnící,

jen černý vrak, jenž našel smrt, kde život proudí svěží,

a poután vlastní vahou svou, tu mlčenlivě leží.

Jde mimo čtverý roční čas, hrad navštěvují mlhy

a v soumracích se vylévá pláč slavíka a vlhy,

a v nocech luny mrtvá líc, jež fascinuje, mámí,

je v nesmírnosti vetknuta jak kámen s facetami.

O nenávratných hodinách, o neskončeném dění,

o bezmoci a marnosti, z níž my jsme narozeni,

o mylné líci života, o prázdném vání slova

v své kontemplaci pochmurné tu denně úpí sova.

I plamen hnití magický tu poletavě kmitá,

do neurčita zaniknuv, jak vyšel z neurčita,

hrad zesinale ozářiv a zaliv tichým pláním

tu propast věků ohromnou, jež ustupuje za ním.