ZŘÍCENINA.

Nad skalami obrem týčí

hrdou postať svoji,

o věčnost jak s šedou skalou

připravena k boji.

Vůkol němě skalní drama

věkové tu hrají...

Kdy to dílo ruky chabé

dnové udolají?

Den i noc a rok i léta

zřícenina ptá se:

„Co to věčnost?“ – Mlčí skála,

tiše rozpadá se.

Obrů lebky mníš tu zříti,

mrtvým okem hledí...

Škleb jich mrazem dotýká se.

Mlčí, nepovědí.

Mlčí vzdorně... Hrad se chmuří,

skalám v líc se dívá,

vytrvá a zvědět musí,

věčnost kde se skrývá.

Nepodá se časů zlobě,

byť jen stín ho zbýval,

ještě ten se vzepne hrdě,

jí by v zrak se díval.

Člověk v boji s všehomírem

v ňadru země badá,

jak ta troska skály ptá se,

věčnost zkad se spřádá.

Ducha vzlet a hmoty síla

v odvěkém tu boji...

a ta věčnost neobsáhlá

okovy je pojí.