Zříceniny Zvíkovské.1 (I.)

Vítám vás v té svobodnější chvíli

Vy svědkové staročeské síly,

Hrdé hradby a hrdější věže,

Kterých přísná času ruka střeže

Zdárným vlasti synům na památku,

Aby, pohlédnouce na ty zbytky

Pomyslili na vlast, starou matku,

Jak na vlastní matku myslí dítky,

Ovdovělou mnohá léta dlouhá

Po královském druhdy choti svém;

A když její ňadra svírá touha

Po každinkém synu vzdáleném,

Aby každý přišel ku pomoci

A ji k světlu vyrval z dlouhé noci.

Syn pak chvátá z dálné ciziny

Ku domácím skřítkům nazpátek,

Aby zlíbal líce matčiny,

By dědictva spatřil ostatek,

I několik drahých památek

Z ruky poručníků vychvácených,

A vlastníkům pravým navrácených:

Třeba jenom jednu kadeř drahou,

Kterou uzdobily šediny,

Třeba by měl na památku blahou

Jenom nitku z řízy matčiny,

Třeba, osudem-li usouzeno,

By ta drahá matka za své vzala,

Aby dítkám aspoň zanechala

Svoji popelnici a své jméno!

Drahá vlasti, s srdcem synovským

Chvátali jsme k hradbám Zvíkovským,

Pod nimiž se u náramné hloubi

Jedna řeka s druhou řekou snoubí;

A hle, brány bez zdvihacích mostů,

Věže bez praporců vějících

Přijaly hostinsky dvé svých hostů

Do komnat bez stropů strmících.

A tam, kde na čele tvrdé skály

Čněly k plesům uchystané sály,

Síně, a ty chodby tajemné,

Kde se páni, ti co vlasti přáli,

Spikli proti toulavému králi,

Dadouce si ruce vzájemné;

Tam kde láska mívala své skrýše,

I kde vítězství jest slavila:

Tam si nyní v trávě hovila

Polní kobylka cvrkajíc tiše.

Vedlé ní slzinka skromná květla,

Prosíc by jí noha nepohnětla;

Ona ve své kráse jednoduché

Čekala zde na počasí suché.

Dál se pustá řasa zelenala,

Jak by nad mokrem se radovala.

Tam kde „Pomiluj ny Hospodine!“

A zpěv svatováclavský jest zněl,

Sbor zpěváků v kapli oněměl,

A jen tišina se kolem vine.

Kde se písně pěvce královského

Ozývaly z hrdla panošského,

Václavovy písně milostné,

Které v síních Vyšehradu zlatých

Linuly se z ňader láskou zňatých

Za dnů mladších v době radostné;

Tam hle dobou večerní i raní

Kváká hejno havranů i kání,

A ukrutnou losu proměnou

Blahozvuky královských těch písní

Skoro oněměly v časů tísni,

I jen svou nás těší ozvěnou!

A přec ta jich sladká dostojnost

I to vyšší jejich srdečenství2

Nás zve k jasnějšímu účastenství

Snoubíc s minulostí přítomnost;

I tak jako róže z pupy jdoucí

Po slaďounké rose okřívá,

Tak i při té písni srdce vroucí

K otcům milostí se rozplývá,

I každinká česká duše čilá

Svatě zachová to jméno skvoucí

Korunovaného Zpěvomila!

Duchy našich písní zahynulých

Ve kterých bydlíte sutinách?

Či snad na nebeských dlíte koulích

S duchy našich otců proslynulých,

V příhodnějších pěvcům končinách? –