Zříceniny Zvíkovské.1 (II.)

A vy duchy našich lechů dávných,

Stíny Vítkův3 po královsku panských!

Kam se děly hesla znaků slavných

Na vašich i na praporcích manských,

Kam se poděl ve století víru

Zisk vítězství našich bohatýrů?

Kam se děly stopy na tom hradě

Tvojich kroků Lipský vítězi,

Jenž od bitvy dál do bitvy pádě

Sňal jsi s královských ruk řetězy,

A smrtelnou ránu zadav vládě

Césara, co s břehů Nadsekvanských

Chtěl svět sevřít do pout Čingis-chánských,

Spěl jsi k své milence, vlasti české,

Z hluku slávy k této stráni veské!

Hle ten kámen u té šedé brány;

Na něm rytíř bez bázně a hany

Po své krušné práci spočíval,

A pod zdorující věkům stěnou

Skláněl hlavu smutně zamyšlenou,

A svět citů v sobě ukrýval!

Všecko ztichlo! – a hle, jaké změny!

Jenom někdy při večerním šeře

Přichází sem mezi tyto stěny

Prorocký duch bludné pramateře,

I přináší náhlé návěští

O jakéms budoucím neštěstí,

Které knížecímu hrozí domu.

Tak když v blaženějším ondy čase

Žádný nepomyslil na pohromu,

A když děva u nebeské kráse,

Jenž se skvěla jménem Gabriely,

Dostojna jsouc spolku jen s anděly,

V cnostech nadzemských se rozvila,

Jako když se vodní lilie

Na jezeru tichém rozvije,

Věštba pramatky se zhlásila.

A hle, písně svatební hned zněly,

I nevěstu krásnou provázely

V nenadálé lůžko manželské

Až do lůna hrobky Čimeľské.

Od té doby na nebeské báni

U „Blíženců“ tam na pravé stráni

Hvězda nad Orlíkem svítívá,

Na které duch její přebývá,

I svůj zřetel ke svým milým sklání,

A jich od pohromy nenadálé

Jako strážný anděl chrání stále.

Ovšem od té doby na Zvíkově

Bylo a jest mrtvo jako v rově,

Ani o dušičkách v noční chvíli

Bludný duch zde nikde nezakvílí,

Ba i ve dne ticho zde bývá.

Leda že sem někdy chodec pílí,

Jenž hradního k řeči pozývá,

A jich hlas se v rumech ozývá.

Jenom někdy, když sem pro zábavu

Přijdou králové,4 či pro nauku,

Neb jich pokrevenci v knížat davu

Přitáhnou sem u loveckém hluku,

Tu praporce s Černé věže vlají,

A na staročeských sutinách

České písně zas se rozléhají,

Budíc ohlas v dálných končinách

Hlaholem trub lesních provázený;

Hájové pak zvučí dalecí,

A les hojnou zvěří obydlený

Dál zve na lov hosti knížecí.

Tu hned všecko na novo se ztiší,

Že let nočních sejců chodec slyší,

Kteří byvše z rumů vyplašeni

Hledají své skrýše v ustrašení,

Létajíce kolem věže Černé,

Která časem nejsouc dotknuta

Stojí zde jak skála nehnutá

V proudě věkův na své stráži věrné.

A z jejího stropu řetěz plyne,

Jenžto našich králů zesnulých

Korunu kryl v časech minulých,

By nesáhly na ni ruce vinné

K svatokrádeži se hrdě pnoucí,

A na hradby našich práv se droucí;

Na věži pak v každém čtverohranném

Z žuly vytesaném kameni

Vyryto jest tajné znamení

U jazyku dotud nezbadaném.

A cokoli bývalo zde dosud

Ze všech končin skoumatelů slavných,

Žádnému z nich nepovolil osud

Zjevit obsah těchto písmen dávných.

Kdo by neposlech’, den před rokem

K záhubě prý chvátá outokem.

Já však z lásky k Tobě, kníže můj,

Rád bych dal do sázky život svůj,

A co v jasnější jsem přečet’ chvíli,

Zde podávám Tvé vlastenské píli

Na důkaz, že znám Tvou čilou snahu,

Která dychtí po společném blahu;

Známť i srdce Tvé i ducha Tvého

A vím že jsi hoden rodu Svého.