Zříceniny Zvíkovské.1 (III.)

„Nesvornost – (tak tajné runy znié)

A neláska k svojim pobratřencóm,

Ba i odščepenstvo kmenovnié,

Oddanost že slepá k cuzozemcóm,

Svár, co kališnické rozžže války,

Až i po vítězstvě dvúvěkém

S královým sie skonči útěkem,

A hle národ klesnu do zahálky,

Nevázanost jedněch, spiatost druhých,

A předsudkóv vláda vítězná,

Jejéž ruka hrubě železná

Spiáše všecky stavy do pút tuhých:

Toť sú byly viny vašich dědóv;

Chraňte sie jich co dědičných vředóv,

Medle držte se jich stkvúcích cností

A svobodni súce od jich bludóv

Dojdete dřév tejto velikosti,

Jež nám určena jest od osudóv.

Přede všiém svornosti buďte pilni,

Nebo mysli shodné v obci svorné5

Svazkové sú srdec nerozdílní,

Pevnější než hradby nerozborné,

Než Zvěkovské věže věkozdorné!

Láska k vlasti, ta bez chtiéče ziska,

A národstvié múdré, bez nátiska

Cuzie, jinotvárnéj národnosti,

Buďtež neodstupné od vás cnosti.

Jedni hrdost, druzí podlost sprostú

Ze svých srdec rázem vyžeňte,

V národniú jú hrdost proměňte,

A uzřiéte kakie žně vám vzrostú:

Neb ta čacká hrdost národnié,

Osvětú když bude podněcena,

Vám vlastenskú roli zúrodnié,

Že se vaše setba zazelená,

I že miésto pustej, prázdnej řasy

Ponese vám juž plznějšie klasy,

Juž i polských květóv do věncóv,

By sie jimi mužie ozdobili,

Již by věru dostojnější byli

Jmene jinej trsti vlastencóv!

Však pro Bóh svornosti buďte pilni,

Nebo mysli shodné v obci svorné

Svazkové sú srdec nerozdílní,

Pevnější než hradby nerozborné,

Než Zvěkovské věže věkozdorné!“