ZRNÍ.

Sen dlouhý v hrobce snila mumie

a držela v své dlani kytku klasů,

a slunný proud se na ně nelije –

v té mrtvé ruce tkví tak moře času.

Však přišel den, a otevřeli hrob

a klasy vzali z mrtvé černé dlaně,

by zrní jejich, plody dávných dob,

se navrátilo zemi nečekaně.

A div! Nechť klasy spaly tisíc let,

z jich zrní rostly plné klasy nové,

všech jiných větší, přešlé síly sled,

se chvěly, v mrak co létli skřivánkové.

Ó, básníku, co praví příběh ten?

Mně těcha z něho do srdce se prýští.

Co dnešek ti? Jen klidně padni v sen,

tvé zrní počkat může na věk příští.

Nechť dlouho spí – sil nevezme mu čas,

když pravé bylo, do země se vrátí,

a v nových klasech bude slunce jas,

a bude vítr budoucna si hráti.

Ty klasy budou potom větší všech,

a jejich zrní všeho zrní těžší,

a příští vnuk se stápět bude v snech

o dávné síle, na níž dnešek hřeší!