Zrozená pro jiný břeh.

Zrozená pro jiný břeh! –

zmaru dítě bídné, chudé,

myslím na tě vždy a všude,

myslím na tě v bolestech.

Nesejdem se nikdy víc,

v prázdno jde má dráha bludná

a neznámých tůní u dna

je těch stínů na tisíc.

Rve to skráň i čelo nám,

dál to bude duši rváti,

ale člověk nenavrátí

se k těm hvězdným výšinám.

Musí ztratit, co měl rád,

musí v blátě vláčet se tu,

a když peruť zvedne k letu,

zpět je sražen tisíckrát.

Člověk do těch dlouhých cest

požehnání nedostane

a to čelo bouří rvané

musí dál jen kletbu nést.

Musí hynout v noc i den,

v teple, mrazech, v temnu, záři,

musí poznat mdlobu stáří,

když je žitím nešťasten.

Musí smát se pláčem svým,

musí plakat jako každý,

nad propastí samovraždy

letět křídlem zlomeným.

Ráno řekne: – A co dnes? –

musí ptát se, proč to vše je

a v té hrůze beznaděje

hledět mlčky do nebes.

Musí ptát se, kde je bůh,

či kdo srdce v krev až drásá,

kde je mír a kde je spása,

kde je cíl těch snů a tuch.

Proč kdo volal v žití nás

a proč širým světem vane

v lidí srdce utýrané

zoufalý a ostrý mráz...

Myslím na tě v bolestech.

Ty jsi vše to necítila,

čistá, mrtvá, – ty jsi byla

zrozená pro jiný břeh.