ZROZENÍ BÁSNĚ

Ústy jsem zlíbal pohlaví zlaté

(rty, jež jsou zdrojem křídlatých veršů,

lůno, jež panenstvím dýše).

Po jistém čase,

z onoho splynutí duše i těla,

narodila se čarovná báseň,

věčnosti dítě.

Já, šťastný otec:

poslušen zákonů božských, přikazujících se zachovat věčnu,

jež nutí plodit a rodit,

tvořiti nepřetržitý, úrodný řetěz

bytostí ducha i těla,

děkuji tobě, ó ženo,

za této výsostné chvíle,

za děti, kterés’ mi dala,

básně, jež vznikly

v milostném splývání s tebou,

za to, že moh’ jsem jim dáti

mozek svůj, krev svého srdce,

vlastnosti svoje a touhy,

naději, lásku a víru,

aby kdys v budoucnu mohly

v díle mém pokračovati,

oplodňovati a rodit,

jako kdys činil jich otec,

na poli pravdy a krásy

státi se budovateli,

bratry a vykladateli

božského v hmotě.

Ó milenko trpná,

viz hvězdně blankytné oči našeho děcka,

jsou ze snů a přeludů lásky,

jež v nitru tvém spaly,

viz tmavé a dumavé vlasy, jež věnčí mu čelo,

jsou ze smutků života mého,

jenž v samotě kvete,

viz ručky tak bledé a jemné,

jež děťátko vztahuje po nás,

jsou z neukojené touhy,

jež pudí nás od země k nebi

a od nebe nazpět zas’ k zemi,

viz ústa, jež usmívají se,

jsou nevyslovitelným blahem,

jež člověk si uchoval v nitru,

jak vzpomínku na hvězdné chvíle,

když v nadšení s přírodou splýval,

když duchem svým prolétal vesmír,

pochopil božské.