zšedne-li celá obloha

zšedne-li celá obloha

na šeré zdivo žalářní,

že nedovíš se zaboha,

co vězní: slunce podzimní

či sirou zemi znavenou,

a mlha, mlha klesá níž,

až sám jsi tu jen mokrou krou

a nevíš, kdy se potopíš –

nech oblohu, nech vnější svět,

rozsviť si lampu nad stolem,

otevři knihu moudrých vět

a projdi se jich jasným dnem.

vše pomíjí, jen poznání

trvá a prolíná se tmou,

až jednoho dne vyzvání

nejčistší zvonovinou svou.

mrtvý se v hrobě obrací

a živý táhne s praporem,

minulost se už nevrací

a sen už přestal býti snem –:

tu necháš stolu, necháš knih,

jdeš za úrodou do světa.

kde po úhoru tančil sníh,

teď sládne zlatá reneta.