ZTEMNĚLÉ DUŠE.

Byla to poušť, a živá byla to poušť,

poušť do nocí hlubokých propadlá,

a po ní veselý uháněl smích,

a to byl Hřích.

Tou nocí prokletou a opovrženou

se vedly zástupy, vedly se v zpínání,

neznám kdos před nimi hlásil se ozvěnou –

Po Světle duše nechvěla se jim,

tak sladce šlo se jim, tak sladce,

nad hlavou házel kdos jim květy mdlé,

květy vlastním dechem povadlé,

a to byl Hnus.

Tou pouští zamlklou zvonily poháry,

a oni pili z nich, a pili z nich si smrt; –

na předu nahé vlekly se ženštiny

znavené vášní a opilé,

do nocí zpívaly vyžile

a nesly prapory...