Ztlelé ptáče.

Pod travou svěží, vonně kvetoucí,

kde perly z rána, slzy v podvečer,

pod travou skryto, mrtvé ptáče tlelo.

Kdys v letu, poraněno vichřicí

sem zapadlo a déšť je ulil zcela.

A jarních květů krása uvadla,

a zase vzplála v sladkém půvabu,

a zas žeh' blankyt zlatým plamenem,

a kraj se v slunci smál, jak obraz štěstí –

leč ptáče mrtvé tiše spalo tu,

a kol vše bylo úsměv, souzvuk, ples,

však na ptáče si nikdo nevzpomněl.

Ta svěží mladá dívka z dědiny,

jež denně z jitra šla sem trávu žít,

v svém vlasu plavém majíc safír chrp

a bosé nožky rosou zperlené –,

ta nesnila, že v trávě ptáče ztlelé.

Ni bělovlasý pastýř, stoletý,

jenž k večeru tu vedl stáda svá

a slzu maje v řasách stříbrných,

a zbožnou píseň na rtech, z dávných dob,

zřel v rubínech jak slunce zhasíná,

ni dětí zrak, tak čist, jak hloubka nebes,

kdy za motýlem těkal nádherným,

to ptáče mrtvé v trávě nezahléd.

Tak tiše spalo ono ubohé,

a křídla jeho, jimiž v zlatý jas

se unášelo v hloubi azuru,

i hrdlo, jehož nápěv zvonkový

se často snoubil se rtů šelestem,

jímž v stínu modlili se milující –

vše pomalu se rozpadalo v prach.

Však jednou –- jarní úsvit zlatil kraj –

kol zefyr vanul lehkou perutí,

a růže budil z poupat políbením;

i uviděl jak v trávě hluboké,

pod květů číší plné rosných šperků,

kost ptáčete se skrývá zetlelá.

A citem jat vzal prach ten na křídlo,

a kudy unášel se, neviděn,

jej v lůno země všude rozséval.

A div! Kam ptáčete prach zapadl,

ať v lesů šumných stíny zelené,

ať v údol plný sněhu sedmikrás,

ať v luhy jarní vláhou zrosené,

ať na skalinu svlačcem ověnčenou –

tam hnízda nová ptáci stavěli.

A v zlatém jitru zase ozvala

se dávno zmlklá píseň ptáčete,

a znovu zněla hrdly tisíci,

a obrozena směle k slunci tryskla,

by v sladké symfonii přírody,

již vezdy slyšet byla, nesmrtelná.