ZTRACENÁ HVĚZDA.

Po nebi plují hvězdičky,

jak milé, družné sestřičky,

a provází je měsíček,

jak láskyplný bratříček.

Každý se blahem usmívá,

když na ten sbor se zadívá.

Já též jsem zíral jeden čas

s radostí na ten zlatý jas,

a zvláště jedna hvězdička

mi klesla v nitro srdíčka –

vždyť její krásná, zlatá tvář

mi jevila mé děvy tvář.

Rád pod nebem jsem sedával

a hvězdičku tu hledával,

já poznal ji v těch tisícech

po jejich krásných, zlatých snech.

I když jsem lehal do lůžka,

tu jako jasná světluška

zírala oknem na mou tvář,

a ona, by mne uspala,

se vždycky na mne usmála.

Když jsem se v noci probudil,

můj zrak vždy v okno zabloudil,

v kterémž můj rozespalý hled

vždy našel zlatý hvězdy sled –

tak moje hvězda nadějná

na stráži stála do rána.

Dnes zas pod nebem sedávám

a hvězdičku svou hledávám,

však čekám marně – hvězdička

zmizela ze stád měsíčka,

již shasl navždy její lesk

a zanechal mi v srdci stesk!