Ztracená mladosť.

Tamo, kde Hronec náš maličký

v kolýsce horské pláče

a slunko z kamene na kámen

zlatičkou nožkou skáče:

odtud kdys mladosť mi uběhla,

snad že mi v hory zašla.

Ach dobří povězte lidičky,

kde bych svou mladosťku našla!

Po čem ji poznať? Oj slyšte jen!

věru by za lov stála –

oči, toť byly vám nocky dvě

a v těch dvě slunéčka plála.

Ňádra – dvé bělostných hrdliček

v hnízdečka teplé tísni,

a ústek kalíšek růžový

přetékal rosičkou písní.

Ručky? – Ach bože, tak hebounkou

nikde jste nezřeli ručku...

byla tak jako ta lilie,

když chce jít na slunko z pučku.

A nožky? Jako ta srnečka,

když z jara sihlinou tíhne.

A křídla? Jako to sokolče,

co jen tak v letu se mihne.

Ach, kdy bych mohla ji dohoniť

tamo, v tom oblačném voze,

dala bych v raz zlatý řetízek

k té její těkavé noze,

a kdyby chtěla zas prchnouti,

po zvuku hned bych a lesku

nalezla ztracené mladosti

dalekou, zarostlou stezku.